Lednové "gumobraní" na Ebru #9 - spanilá jízda
-
22.02.2022, David Havlíček
-
Noc před posledním dnem výpravy není vůbec příjemná. V noci se totiž dozvídám, že máme doma Covid a že dceři vůbec není dobře. Žena mi navrhuje, ať klidně zůstaneme déle, že se domů vrátit stejně kvůli karanténě nemohu. To mne ani tak netrápí, spíše myslím na svojí milovanou dcerušku Dominiku, aby byla v pořádku. Ranní budík zamáčknu s předstihem. Vytáhneme z pelechu Ondru a pádíme na vodu. Takové rozptýlení je nejlepší lék na všechny chmury a na čas na trpící Domču zapomenu. Poslední den se rozhodujeme, že nebudeme nic nechávat náhodě, nebudeme experimentovat a užijeme si ho na dobře známých místech. Dnes není mlha a tak po pár dnech vidíme východ slunce v plné kráse. Ryby spolupracují jako předešlé dny a my si dosyta užíváme posledních kopanců do prutu. Okolo oběda candáti v aktivitě polevují. Nechtějí ani propad, ani vertikál. Občas zkouším provokovat ryby v těsné blízkosti stromů. Obvykle se ale nic nestane a z echa se vyklube jen větev. Přesto tomu ještě pár pokusů věnuji, protože se některé šmouhy zdají být zvědavými rybami. Desítky, možná stovky takových pokusů, ale zatím bez úspěchu. Je tu další echo. Spustím nástrahu, echo se přizvedne a já čekám, co to bude. Strom? Projíždějící kapr? Zvědavý okoun? Nedůvěřivý candát? Prásk! Úvahy přeruší rána do prutu. Jak z děla! A cítím, jak se dravec okamžitě snaží dosáhnout dna. Daří se mi ho otočit. "Je to těžká ryba! Candát jako prase!", pomyslím si. Neurvale ho pumpuji k hladině. Tady není čas na hrdinství. Ve větvích je ztráta více než pravděpodobná. A už ho vidím. Prdlajz candát! Sumec je to! Tak "stodváca". Zklamaně zpomaluji, zakleju a v tu chvíli mu vylétne háček z huby. A já jen jeho směrem procedím mezi zuby: "Plav, jsi volný!". Někdo krátce poté pronese: "těžká ryba". Zasmějeme se dnes již legendární hlášce a chytáme dál. Pokračuje útlum. Shodujeme se, že zkusíme přeci jen něco nového a přejíždíme asi kilometr daleko. Je tu prudký pád od břehu až do deseti metrů. My se ale držíme "naší" hloubky pěti metrů. To se vyplácí a vytáhneme tu celkem rychle asi pět menších ryb. Blížíme se k třiceti uloveným rybám a nejsou ještě ani tři hodiny. Nejlepší čas přichází. Zkusíme se tedy vrátit na top fleky. Pojedeme je ale odspodu. Během dvou hodin zažíváme neskutečné výjezdy ryb. Skoro ani nevěříme, že to mohou být candáti. Echa jsou neskutečně silná, ale jsou to z 99% jen zvědavci. Občas svírám prut tak křečovitě, že mě bolí prsty a u některých ryb prohlašuji, že snad ani nechci, aby zabraly. "Naštěstí" berou jen ti menší okolo 65 cm. Mě dnes šlape klasika a Ondrovi hodně dobře funguje kicker 12,5 cm v přírodní, hnědostříbrné barvě. Když máme uloveno asi 38 ryb, vzpomene si Ondra na náš neúspěšnější den, kdy jsme měli čtyřicet kousků. Cíl je v tu ránu jasný. Dnes nachytáme nejvíc a ukončíme výpravu rekordním dnem. Třicet devět. Čtyřicet! "Musíme to ale překonat", prohlásím. Už je šero. Během pár minut "úkol" plníme. Máme rekord. Když už skoro uvažuji, že bychom mohli jet domů, nadhodí Standa, že bychom mohli ještě půl hodinky prubnout "horkou" oblast, kde to šlo ráno. Návrh přijat, jedeme. Tady zažíváme něco neskutečného. Za pár desítek minut dostáváme asi dvacet ran do prutu a vytahujeme jedenáct ryb. Jsme v takovém rauši, že přicházím o druhou největší rybu výpravy, o candáta zhruba 75 cm. Když se totiž objeví u lodi a Ondra ho chce rukou vylovit, zmatkuji a chci vylovení podběrákem. Než pro něj ale sáhne, candát padá. Trochu mne to mrzí, ale to je život. To je rybařina. Už je černočerná tma. Vyrazíme tedy k domovu. Sice se nám nechce, ale jak se říká: "v nejlepším se má přestat". Spokojeni se vracíme na naši základnu na Rancho Rio Ebro, kde při večeři sklízíme další z řady uznání. Tolik candátů, přesněji řečeno 52, tu prý ještě nikdo za den na jedné lodi nedal. Všichni se dmeme pýchou a usínáme s uspokojenou rybářskou dušičkou. Mě tedy usínání moc nejde. Myslím na Domču a těším se už za ní domů, byť jí nejspíše ještě pár dní neuvidím. Ale budu nablízku...
