Cesta za polární kruh 2021 #4
-
21.09.2021, David Havlíček
-
Den čtvrtý. Nemohu dospat. Zdá se mi o mohutných závarech obřích pstruhů, o ohnutém prutu a kvílející brzdě a o barvách šatu, který tito krasavci v křišťálově čisté vodě oblékají. Mám několik budíků po deseti minutách. Sny o rybách mne ale natolik unaví, že mne ze spacáku vytáhne až ten třetí. Místo 4:00 tedy vstávám až 4:20. Řeka je zahalena do tajemné mlhy. Ale už je světlo. Sakra. Hned lituji, že jsem netrefil přechod z šera do světla, což považuji za nejlepší. Řeka tiše plyne, žádné zálovy. Proto nespěchám, užívám si kouzlo okamžiku a čekám, až se mi uvaří voda na kávu. Pak se tiše a citlivě snažím probudit nějakého parťáka. Jenda i Ondřej mě pošlou vcelku nekompromisně do řitě a uspěju jen u Radima. Zaliju si kávu a jdu házet. Poměrně brzo dostávám záběr a vytáhnu ranního fešáka. Je překrásný, ale není to ještě on. Hážu dál. Sluníčko pomalu krájí a rozpouští mlhu. Přidává se ke mě Radim. Trochu mu to vstávání trvalo, ale na rozdíl od těch polehounů vstal. Dostávám na nymfu u dna pěkný kopanec. Ryba se ale silně nebrání a vyklube se z něj další pstruh okolo 45 cm. Také krásný, ale stále to není ON. Proud je silný a obtížně se dostávám ke dnu. Přidám na váze (na 20g) a brzy dostávám ten pravý kopanec od silné ryby. Mocně se vlní u dna a já vím, že tohle už je ON! Bohužel mi asi po dvaceti vteřinách padá. Skoro bych se v tu chvíli rozbrečel. Je 8:00, když slyším zip stanu. Z něj se jak motýlek z kukly vyklube Ondra. Vyspinkaný do růžova. Uvaří si čas, nasnídá, přijde za námi, dá pár hodů a z hladiny na Kickera vytáhne půlmetrového nádherňáka. Hm, a jak je mám přesvědčit, že se vstávat musí!? Tady je něco špatně
