Cesta za polární kruh 2021 #12
-
30.09.2021, David Havlíček
-
Den dvanáctý. Sny o desítkách velkých okounů mne provázejí celou noc. Jsou tak intenzivní, že slyším brzdu navijáku a šplouchání. Tak intenzivně, že mám pocit, že je neobvykle hlasitá. Má ale hrozně divný zvuk!? Co to? Co to je?! Otvírám oči. Není to brzda navijáku. Je to zvuk budík, který se mě už notně dlouhou dobu snaží probrat. Letmo kouknu na hodinky. Sakra. Zaspal jsem! Je půl šesté. Dopr! Spěšně vylezu ze stanu. Už je světlo. Achjo, nejlepší čas jsem prospal. Ale to nevadí, když tu berou, berou až do pozdního rána. Spíše dopoledne. Šok. Pohled na kajaky mne zarazí. Zdálo se mi, že je chladno, ale že mrzlo, mě nenapadlo. Kajaky jsou celé pokryté jinovatkou. Budím kluky. Honza tradičně nereaguje, Ondra se ve stanu zamele a něco zamumlá. Uvidíme, zda-li vstane. Spěšně si uvařím kávu, hodím kajak na vodu a jdu na to. Z vody vnímám, že Ondra také. Když dorazím na top flek, nahazuji a svírám prut v ruce. Hned by totiž měla přijít rána a měl by mne potěšit první velký okoun. Nic. Další hod. Nic. Desátý, dvacátý a nic. Touhle dobou bych jich měl mít už alespoň deset. Houknu na Ondru. Ten také nic kloudného ještě nevytáhl. Někde je zrada. Sem tam se podaří menší, ale cílové ryby jako by tu vymřely. Po několika hodinách házení máme jen pár okounů, jejichž velikost je okolo 20 cm, sem tam nějaký je o fous větší. A jednu pěknou štiku okolo 80 cm, kterou mezi okouny trefil Ondra. Cakla mu okounovou nástrahu a tak přebil a okamžitě jí vytáhl s odpovídajícím vybavením :-) Asi tedy budeme muset pozornost obrátit jinam. Čapnu štikáč a nahodím velkého swimmera do míst, kde bývají okouni. Klesne na dno a přichází jemný klepanec. Zaseknu, ale ryba to není. Pomalu k sobě přitahuji velkou těžkou větev. Už bych jí měl pomalu vidět. Najednou se z větve stává raketa, která ovšem neletí do vesmíru, ale směrem ke dnu. Bzzzzzzzzzzzzzz. "Mám tam mega štiku!", křičím na Ondru. Než však odvětí, ryba se po asi dvacetimetrovém únikovém manévru osvobozuje. To snad ne!!! Bohužel je to tak. Klepou se mi kolena. Chvíli povídáme a já rozdýchávám další adrenalinový zážitek. A smutním. Takový pech! Začneme znovu házet. Asi dvacátý hod dostávám ránu a tahám další těžkou rybu. Je ovšem o poznání povolnější. Po krátkém souboji ji vidím. Nádherná štika, které do metru moc nechybí. Znovu se mi klepou kolena. Mám totiž malý podběrák. Ondra rychle přinese svůj velký, do kterého vklouzne jako nic. Paráda! Rychle jí změříme (97 cm), vyfotíme a dáváme jí možnost dále terorizovat své okolí. Chvíli diskutujeme na téma, zda-li to nemohla být ta předchozí. Možná ano, ale spíše ne. Nevím. Těžko říci, s jistotou víme jen to, že se to nikdy nedozvíme. Úlovek nás motivuje ke štikaření. Pár ryb se podaří, jedna je i lepší - okolo 80 cm. Ondra je v tu chvíli docela daleko, tak ho ani nevolám a fotím jen její výskoky. Po zhruba hodině snažení vidím, že Ondra něco tahá. Je ode mě asi 300-400 metrů, tak nevidím detaily. Doufám jen, trochu sobecky, že nebude "na fotku". "Pojéééď mi udělat fotku", křičí. Tak je asi dobrá :-). Krátký sprint po jezeře a už fotíme další mramorovanou krásku. Tato má 93 cm. Tak nakonec luxusní ráno! Po krátkém obědě se rozhodujeme k průzkumu oblastí, kde jsme ještě nikdy nebyli. Výlet je to pěkný, mě se podaří asi 7 štik do 60 cm, kluci objeví velké hejno okounů. Ale nejsou nijak velcí. Den je jak malovaný a užíváme si poslední celý den na rybách v severské přírodě. Večer si sedneme k ohýnku, rekapitulujeme výpravu a odpočíváme. Z rozjímání nás vytrhne podivný úkaz na obloze. Chvíli nevěřícně pozorujeme zvláštní nazelenalý mrak a pak nám dojde, že už po třetí vidíme polární záři! A to i přes to, že jsme již několik set kilometrů pod polárním kruhem. Neuvěřitelné. Trocha fyziky z wikipedie: Polární záře je souhrnný název pro světelné úkazy nastávající ve vysoké atmosféře Země ve výškách od 80 do 100 km. Běžně se vyskytují v polárních oblastech, zatímco ve středních zeměpisných šířkách a zejména v tropech jen výjimečně. Jižní a severní záře jsou mírně odlišné. Polární záře vzniká tak, že na Slunci vznikají vlivem nerovností v magnetickém poli sluneční skvrny. U těchto skvrn vznikne jedna masivní protuberance (erupce). Mrak částic slunečního větru tvořený protony, elektrony a alfa částicemi (plazmoid) letí vesmírem (rychlostí řádově 0,1 % rychlosti světla), a pokud se na své cestě setká s magnetickým polem Země, tak ho ono pole většinu odrazí dál do vesmíru, ale část ho zachytí a stáčí po spirálách směrem k magnetickým pólům Země. Tam sluneční vítr interaguje s atmosférou a vzniká polární záře. Konec fyzikální vsuvky :-) Záři si vyfotíme a jdeme do hajan. Zítra nás totiž čeká poslední ranní lov, pak balení a odjezd domů. Usínám s nadějí, že se okouni ukáží a výpravu zakončíme nějakými pěknými úlovky. Uvidíme...
Předpověď počasí: slabý vítr, azuro, přes den 18°C, v noci 0°C.
Budík 5:00.
